O mně a mé rodině
Z. Stachová: Když vidím rám, vidím v něm obraz
MILEVSKO – V milevské Galerii M byly do 30. prosince 2011 k vidění obrazy milevské rodačky Zdeňky Stachové na výstavě s názvem Krajinomalby. Není to však poprvé. Své obrazy zde výtvarnice, která v současné době žije v Českých Budějovicích, vystavovala před osmi lety. Místním lidem je však známá zejména svým tanečním uměním. Především jako vedoucí milevského tanečního souboru Farida. Do Milevska se však vrací jak za svou rodinou, tak i přáteli. Vzhledem k tomu, že je její malířská tvorba známá o trochu méně, v rozhovoru jsme se ptali většinou na ni.
V Milevsku jste se zapsala do pamětí lidí tím, že jste město reprezentovala jako tanečnice a sportovkyně. Co vás ale přivedlo k malování?
Byl to můj přítel, který je soudním znalcem na obrazy a starožitnosti. Jednou jsme se spolu bavili o všech těch krásných věcech a o tom, jak kdo uměl nebo umí malovat, což jsem vždy obdivovala. Říkala jsem mu, že ale dneska maluje snad úplně každý. Odpověděl mi na to, že ano – každý a podle svého a jestli se mi to zdá tak jednoduché, tak ať si zkusím něco namalovat sama. A to byl ten zásadní podnět k tomu, že jsem pro něj tenkrát namalovala k Valentýnu malý obrázek. A tím to začalo. Pak jsem asi tři roky hodně trénovala tanec, tak jsem na malování neměla čas, ale pak jsem se k němu vrátila. Je to devět let, co maluji. První výstavu jsem měla v Milevsku v Galerii M před osmi lety. Měla jsem na ní 56 obrazů. Teď jich je tady 59.
Zkoušela jste i jiné techniky než olejomalby? A proč jste si vybrala právě krajiny?
Nejdřív jsem začala malovat temperami, protože se mi nechtělo dávat do olejových barev moc peněz, kdyby se mi to nepovedlo. A teď už maluji olejovými barvami a pracuje se mi s nimi dobře. Krajiny jsem si vybrala, protože přírodu miluji. Když to jde, tak v ní trávím co nejvíce času. Krajiny mě vždycky osloví. Mám nádhernou představivost, takže vůbec nechodím do plenéru jako mnozí ostatní, ale maluji si doma. Ti, kdo vychází se stojany malovat ven, ze mě trochu šílí. Mám ráda Španělsko, Portugalsko a z mých obrazů to je i znát.
Co dalšího vás ještě inspiruje, jak se vaše obrazy rodí?
Často tak, že musím mít nejprve rám a pak už přesně vím, co na obraze bude. Když namaluji obraz a nemám rám, tak nevím, jak ho zarámovat, už to tolik necítím. Rámy si sháním po různých starožitnostech a také je dostávám od známých. Čím starší rám, tím lepší. Pak tam cítím barvy a to, co by v něm mělo být. Možná pro to mám cit. Známý mi už před lety řekl, že jsem nejplodnější malířka, kterou zná. Když jsem začínala malovat, měla jsem velké problémy s malým synem. To se pak na obrazech odráželo, byly ponuré a cítíte z nich ještě něco jiného. Každý obraz je vždy o období, které prožívám a do každého dám vždycky kus sebe. Proto se jich vždy nerada zbavuji. Připadá mi to, jako když mi někdo bere ruce a nohy.
Vaším druhým a možná i upřednostňovaným koníčkem je tanec. Jak se s malováním doplňuje? Neměla jste někdy chuť vyzkoušet si namalovat třeba tanečnice?
Tanec je opravdu můj velký koníček.Vedu taneční soubor Farida. Děláme předtančení na různých plesech. Zabere mi to hodně času, protože si stále vymýšlím nové choreografie. Dá to hodně práce vymyslet i nové kostýmy, vybrat hudbu a podobně. V současné době máme nastudovaných osm tanců – od orientu přes flamengo, sambu, salsu a teď trénujeme indické tance, které jsou hodně těžké. Myslím si, že k tomu, abych zkoušela malovat tanečnice, jednou určitě dojde, ale asi až časem. Protože když slyším hudbu, tak vidím obrazy a barvy. Bez ní bych malovat nemohla a tančit také ne. Je to propojené. Moc ráda mám vážnou hudbu, operety, italské operní pěvce, ale i jakoukoliv jinou příjemnou hudbu. Vždy si něco takového pouštím, když maluji. Hodně mě inspiruje a nabíjí.
Zmínila jste se, že se věnujete postiženému synovi. Jak se vám vše daří zvládat?
Syn je mentálně postižený, takže se mu musím opravdu hodně věnovat. Je takové věčné dítě. Zkoušela jsem všechny možné terapie. Různé metody i léčitele, všechno co existuje. Jako všechny mámy, které mají postižené děti. Takže se nám podařilo i některé problémy lépe zvládnout a některým dalším předejít. Ale je to i o radosti, protože postižené děti jsou za všechno mnohem víc vděčné než zdravé děti. Také o svých zážitcích dovedou povídat třeba i za dva roky.
Stýkáte se také s ostatními maminkami, které mají podobně postižené děti?
Samozřejmě ano, také si mezi sebou předáváme zkušenosti. Je dobře, že existují speciální školy, kde mohou děti rozvíjet svoji činnost. Velký problém ale nastává tehdy, když děti ze školy vyjdou a pak nemají co dělat. To je problém, který by se měl řešit. Najít nějakou činnost pro osmnáctileté a starší mentálně postižené, aby nebyli jen doma. Protože i oni mají rádi kolektiv. Mám naštěstí kolem sebe lidi, kteří by pro děti něco rádi udělali. Přemýšlíme o tom, že bychom založili nějaké sdružení, které by se postaralo o to, aby se tyto děti mohly někde třeba na tři až čtyři hodny scházet a něco dělat. Počítáme i s tím, že bychom pedagogy platili. Děti jsou opravdu za všechno moc vděčné. Když vidím jejich radost, tak jsem si jistá, že práce pro ně má smysl a naplňuje mě.